na Blog.cz

Pamatuju si jak rodiče jednou na záchod koupili úplně nové modré sedátko s obrázkem delfínů. Ještě další dva roky jsem se nedokázala ubránit myšlence "sbohem a dík za ryby" pokaždé, když jsem onu místnost použila. Věci se občas zdají být šílené. Koupíte si novou tašku a až po měsíci si uvědomíte, že vám skvěle ladí k barvě kachliček kolem sporáku. Slyšela jsem o jednom chlapci z Londýna, který si ve výprodeji koupil modré kalhoty a žluté tričko a po návratu domů shledal, že barvy jeho nového odění přesně odpovídají jeho houbičce na nádobí.

Moje babička je ohromně zvláštní bytost. Hodně kouří, řekla bych že už od útlého dětství, jestli je dost košer to tak podat, a myslím, že se to na ní projevuje i jinými příznaky než zčernalými plícemi. Už je to pár let, co opustila pokoj kvůli něčemu jinému než aby si zaběhla pro cigarety do obchodu naproti přes ulici. Říkám zaběhla, ale ono to obnáší půlhodinové scházení schodů, pětiminutové vydýchávání u hlavních dveří činžáku, cigaretka na uklidnění, nenápadné prosmýknutí se obchodem a samozřejmě cesta zpátky až nahoru po těch ošklivých žulových schodech (cigaretka a vydýchávání na každém odpočívadle). Má to pár chyb - sotva si koupí jednu krabičku, ještě se ani nevrátí zpátky domů a už má polovinu pryč.

~Trudy

Tak to vypadá, že můj život už se zase potápí do mlhy. Ne že by byl někdy jasný, nebo tak. Pálila jsem dneska starý školní sešity a přemýšlela nad příštím školním rokem.

Školní rok 09/10 bude výzva. Září - vše musí zapadnout to správných kolejí. Říjen - musím se ve zdraví dostat do B. Zvládnout svůj let tam i zpátky, nepoblinkat se při vzletu a neztratit se v tom velkém deštivém světě. Juch. Tolik tolik výzev. A jestli zvládnu tyhle, svět se předemnou otevře...protože už budu vědět, že to je možný. Že vlastně můžu něco dokázat úplně sama. Pojedu odsaď pryč. Někam, kde není vedro, kde jsou hory a chladivá voda v potocích, zelená tráva, bečící ovce a hodní lidé, kteří se moc nevyptávají. Budu zpívat, hrát na kytaru a pít pivo. A psát. Na psacím stroji. In a pub.

Jednu věc nechápu.

JAK se mi může do pokoje dostat tolik much, když mám celou dobu zavřená okna?! Já vím, mouchy mají něco proti tomu, abych si před spaním četla. protože když zhasnu, jsou vklidu. Grh!

Trošku jsem se vrtala v netové databázi a vytahovala si pár fakult, na které bych to možná mohla na jaře zkusit. Mám mezi nima i FAMU a JAMU, což je pošetilý a hloupý... ale když se to vezme kolem a kolem...už od malička je můj jediný velký koníček psaní a za zkoušku nic nedám :). Takže JAMU - scénáristika a dramaturgie televizních a rozhlasových inscenací; FAMU - scénáristika. Ještě nevím, jestli se o to pokusím...ale mohla bych.

A ta myšlenka se mi líbí.

Tohle jsem našla mezi těmi věci na spálení... nevím jak je to starý, ale...:

V prázdném klíně

paní Kim

zachvěla se.

Vzduch byl

příliš agresivní

utápěl se

v její kráse

hrál si v ní

a zpíval

hlasem váhavým.

xxx

nebe v páru s vesmírem

zatančilo poslední bolero

~Trudy

K babičce jsme jeli naším milovaným Opelem fialové barvy. Nesnáším to auto. Nedokážu v něm jet bez toho, aniž by mi nebylo na zvracení (proto většinou jezdím na předním sedadle, což nesmírně rozčiluje matku). Dneska jsem ale měla už od rána strašnou náladu, takže jsem si bez mluvení sedla na zadní sedadlo. Špatně mi začalo být už po první sepentínce u slunečnicového pole. Byla jsem protivná, vítr mi mastil den umyté vlasy a snažila jsem se přes mžitky před očima přelouskávat text knihy na mém klíně.Při projíždění tunelem jsem se trochu uklidnila. Spousta v. barevných světel svištěla kolem mého obličeje a všechna ta rozmazaná realita se zdála tak moc jednodužší.

Babička byla v. nemohoucí. Má chuděra tolik bolístek zároveň, kolik za svůj dosavadní život neměla po sobě. V bytě byla cítit (ne nosem) přítomnost jejího mrtvého vlčáka a talířové hodiny mě v. znervózňovaly.

Po snězení třech koleček neidentifikovatelného salámu mi bylo oznámeno, že se jedná o koňskou čabajku. Málem jsem vrhla na místě, ale kvůi babičce jsem se ovládla. Minule jsem u ní jedla hověsí, které normálně v. nesnáším, nejím a odsuzuju.

Domů jsem se potácela úplně sama, jako smyslů zbavená. Trochu jsem se probrala na jedné zastávce, kde na sebe dvě cikánky pořvávaly přes silnici. Proklínaly se do třetího kolena a celé to bylo v. humorné. Občas těm lidem závidím, jak jsou schopni si všechno vyříkat na rovinu.

Doma ve Vesnici už se stačilo jen vyhnout v. nahému sousedovi, prásknout za sebou brankou a ponořit se do intimity prázdného domu.

A pak že nejsem asociální...

~Trudy

Když jsem byla malá, představovala jsem si, že život je jeden velký televizní pořad, v němž každý másvou předepsanou roli. Čím jsem byla starší, tím mi bylo jasnější, že tak to asi nefunguje. Že jsme ovládaní hladinou hloupých hormonů kdesi uvnitř našeho těla a záleží jen na tom, která jejich část zrovna převládá.

Svět je zvláštní místo - připadá mi tak už od začátku. Jako bych byla langusta vyvržená na pobřeží, neschopna vrátit se zpátky do moře, protože je příliš fascinována tím novým okolo. A když si pak uvědomí, že všechno to zářivě nové ji činí zranitelnou, už je pozdě. Nemůže se vrátit.

Každý má v dětství nějaké sny. Tenhle chce být popelářem, tenhle důstojníkem, ona baletkou a tám,hleta zpěvačkou. Někdo chce být výběrčím daní, exekutorem, někdo chce být krtek a zahrabat se někam hluboko pod zem /popřípadě žížala/. Já vždycky, vždycky, co až si pamatuju, chtěla být spisovatelka. Skládat písmenka k sobě mě bavilo ještě když jsem neuměla číst a dostávala jsem hysterický záchvat, když jsme k obědu neměli písmenkovou polévku. V dětství jsem napsala několik romantických televizních filmů, dva romány, fantazy příběh a miliony fanfikcí. Můj talent ještě stále nebyl nikým objeven. Ne že by se o to nějak veřejně snažil.

Vlastně nic nevím. jediné, co vím, je, jak moc pro mě psaní znamená. Je to něco, co vás zahřeje, když je vám zima a ochladí když umíráte vedrem. Třesete se zimou a pero na papíře vykouzlí teplý písek, který vás lechtá mezi prsty, zpěněnou mořskou vodu a polonahé Thajky troubící na mušle. Je vám vedro a prsty stisknou na klávesnici takové knoflíky, které ve wordovém dokumentu vytvoří ledovou krajinu. Krápníkovou nádheru visící ze střechy, kouř stoupající od smyslných rtů horského šerpy. Pletené rukavice, hrnky s červenými puntíky a vůně pečícího se jehněčího.

Cítíte se sami a máte strach - pomocí psaní si můžete vytvořit lásku, naději, smích. Dvě těla tisknoucí se k sobě ve vášni, ruce, bloudící po nahé kůži, každá jiskra v oku milence, záblesk jeho vlasů, úsměvy, tak opravdové jako ty opravdové. Vytvořte si smutek. Slzy, které se nezastaví a vytvoří jeden velký vodopád slané vody, který vám promáčí polštář. plané naděje. Hysterické scény. Ale decentně, Johnny, decentně.

Bez psaní bych byla prázdná jako ta mušle, na kterou hrála polonahá Thajka. Ale dokud je o čem psát, a ono vždycky bude, tak v té mušli je vždycky schovanej nějakej rak poustevník, co té holce ucvakne horní ret.

~Trudy

Dneska ráno jsem se vzbudila s pláčem. Bylo to už po několikáté v poslední době a já začínám přemýšlet, jestli to má něco znamenat. Nejsem fňukna, jenom občas moc přemýšlím. Když vlak zajíždí do tunelu a můžu ve skle vidět svůj odraz, zkoumavě si prohlížím svou tvář a v duchu se ptám sama sebe, kde je vlastně chyba. Hloupý filozofování o smyslu života vlastně není hloupý. O čem jiným by měli lidi přemýšlet? Vždyť ten důvod... tu někde musí být. Jsem zastáncem myšlenky, že každý máme nějaký úkol. Je docela možné, že po splnění toho úkolu odejdeme a objevíme se někde na novém místě, kde nás bude čekat nový úkol. Svět nevznikl velkým třeskem. Je poskládaný z úkolů. Z tlukotů srdcí všech lidí - ať už těch hodných, co večer zpívají dětem, nebo těch zlých co v Severní Koreji vypalují rakety a s nadějí v očích se dívají do mraků čekaje na výsledky, které se počítají na životy. Hvězdy jsou studené a mají nekompromisní obličeje.

Už od té doby, co si pamatuju, mám v hlavě jenom jedinou myšlenku. Psaní. psaní. psaní. pssssaní... a je docela dobře možné, že právě to je můj úkol. Jenže možná že ne. Píšu každý den. Poezie, povídky, cokoliv...a hluboko uvnitčř cítím, že tohle je přesně to, co můžu dělat. Že ty obrazy, co mě v noci surově dusí ve spaní, se můžou dostat ven a ulvit mi. Že z toho utkvělého pocitu může vzniknout něco krásného co ostatním vytvoří úsměv na tváři, co je rozpláče, co je šokuje...co je přinutí přemýšlet.

Nejsem filozofická spisovatelka. jsem tak obyčejná jak to jenom jde, píšu svět svýma očima, tak jak ho vidím já. Což ovšem neznamená, že by byl obyčejný. Je to svět na druhé straně mých brýlí. Je to svět, který každý vidí jinak. jsou to domy, jejichž okna v noci svítí světležlutým mdlým světlem. Jsou to tmavé ulice starého Tokya. Jsou to něčí teplé ruce uprostřed února. Je to opravdové - pro mě. A proto jsem.

Trápíš se.

a vlastně jen

tak

naoko

děláš že žiješ.

-

You're pretending

to live

so

you're actually

suffering.

~Trudy